Kůže, kov a dřevo

perex

Vojtěch Kálecký studuje na Fakultě umění a designu univerzity Jana Evangleisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde navštěvuje ateliér Interaktivních médiích u Pavla Kopřivy. Kromě studia se věnuje tvorbě nábytku, zejména ze starých nalezených materiálů. Navštívili jsme ho v jeho vinohradském bytě a zároveň ateliéru, abychom zjistili, čím si ho starý nábytek podmanil…

kredit

připravila: Andrea Kroupová | foto: Jaroslav Moravec, Tomáš Hercog

text 1

Čím tě zašlý nábytek oslovil natolik, že mu vedle studia věnuješ tolik energie?
Na starém nábytku mě zajímá a baví hlavně jeho historie. Když jsem například odvážel ze staré dílny jednu stoličku, po jejím odsunutí mě překvapily tři naprosto exaktní důlky v betonové podlaze, které po ní zbyly. Vznikaly několik desítek let, kdy na ní někdo denně sedával…

Nebo v případě stoličky, kterou mám v kuchyni, by mě zajímal důvod, proč je vychýlená na jednu stranu – kromě různých drobných příběhů mě fascinuje především kouzlo starého materiálu a jeho kvality získané věkem. Šrámy, které stroj nenapodobí.

Takže si začal objíždět staré zástavby a hledat po půdách, bazarech a podobně?
Cíleně jsem začal vyhledávat příležitosti, kdy se ruší nějaká dílna, či se pořádají svozy nábytku v jednotlivých městských částech. Bohužel v současné době už je poměrně pozdě, jelikož většina kvalitních a zajímavých předmětů byla rozebrána a zmizela během devadesátých let. I kvůli tomu jsem z původní idey přeprodávat vintage záležitosti přešel k samotné stavbě nábytku z různých nalezených zbytků a fragmentů původního továrního vybavení doplněných o nové materiály a konstrukce. Navíc mě uchvátila komplexnost výrobního procesu od prvních skic až po závěrečný lak.

Kde si milovník zasloužilého nábytku užije nejvíce hojnosti?
Největší přístup k různým starým kouskům nábytku jsem měl v době, kdy jsem pracoval jako restaurátor ve firmě Nanovo. Tam se mi několikrát povedlo se domluvit s hlídači a dostat se tak i do opuštěných, zamčených částí areálu, kde bylo možné najít ještě části původního vybavení a různé materiály, které během času získaly nezaměnitelný charakter. Kromě toho jsem během repasování nábytku měl možnost prostudovat si ikonické kousky a jejich konstrukce a zpracování. Zároveň pro mě byl velkou inspirací právě ten nalezený tovární nábytek se svou banálností a čistou praktičností. Když si vezmete, že si tam chlapi po šichtě z toho, co našli, svařili stůl a nikdo absolutně neřešil design, je přesto o kousek ve své jednoduchosti a strohosti prostě krásný. Všechny tyhle okolnosti, včetně možnosti si ve školních dílnách vyzkoušet práci s různými materiály, mě dovedly k tomu, že jsem se nábytku a různým doplňkům začal věnovat naplno.

galerie 1

citace 1

“Teď zvažuju, zda se nezaměřit na čistě pánský styl a vyrábět předměty pro muže.”

text 2

A jaká byla první zakázka?
Moje asi první zakázka, kterou si teď zpětně uvědomuju, pokryla sotva náklady. Byl to velký pracovní stůl pro fotografa Járu Moravce, přes kterého mě pak začali oslovovat jeho známí. Ale největší příležitostí v začátcích bylo vybavení interiéru jednoho bytu v Brně. Kromě několika kousků od kluků z Nanovo tam směřovalo i poměrně dost mých produktů. Například písmena z nápisu NEONE, které jsem za deště odřezával a na lanech spouštěl ze střechy domu pána, jenž měl v Ústí nad Labem firmu na výrobu neonové reklamy. Jeho synové se bez jakékoliv úcty k otcově práci a památce zbavovali všeho majetku. Obří neonová písmena pro ně nic neznamenala, tak jsou teď alespoň v dobrých rukách. Nicméně nápis už nešel zprovoznit po spoustě let bez péče, a vlastně by jeho světlo nebylo do interiéru ani to nejlepší řešení, nahradil jsem ho tedy podsvětlením z LED diod. K písmenům jsem ještě vytvořil dálkové ovládání, aby šlo jednotlivá světla korigovat.

Nesoustředíš se tedy jen na kov a dřevo…
Do Brna jsem taky dělal nábytek z ocelových plátů, které byly v některých místech potažené kůží a doplněné o šuplíky z ohořelého dřeva, což takhle v popisu zní šíleně, ale ve výsledku šlo o tvarově naprosto jednoduchý kousek bez jakýchkoliv zbytečností působící odlehčeným dojmem právě díky pevným ocelovým plátům, které mohly být velmi tenké. Zajímavý je také stůl, u něhož jsem místo horní desky použil plech, který byl dříve kádí na vypouštění oleje.

Z tvého vyprávění je cítit smysl pro poctivou práci – má takový přístup stejně zapálené zákazníky…
…jediné, s čím teď bojuju, je otázka, jestli je vůbec dostatek lidí, kteří by mou práci ocenili a které stejně jako mě zajímá právě ta historie a příběh jednotlivých kusů. Nebo jestli je teď o industriální design takový zájem jen z důvodu, že je prostě v módě a lidem je tudíž jedno, že si koupí lampu vyrobenou v Číně, zabalenou do pěkného obalu a prodávanou v designovém obchodě jako originál. Možná si ty věci kupují s vírou, že opravdu posledních padesát let visely někde v továrně v Anglii nebo ve Francii, ale pravdou je, že většina současné industriální produkce je z Číny. Já tu umělou patinu prostě poznám a takový umělá produkt by mě doma vůbec netěšil.

Kam se plánuješ posunout?
Teď zvažuju, zda se nezaměřit na čistě pánský styl a vyrábět předměty pro muže, jelikož mi přijde, že většina nabídky interiérového designu je směřována výhradně na ženy, ať už po barevné nebo tvarové stránce, což začíná být vlastně docela nuda. Zároveň si myslím, že je fakt spousta mužů, kteří se zajímají o to, jak bydlí a čím se obklopují. To v jakém prostředí žijeme je přeci skoro nejdůležitější hned po tom s kým.

galerie 2

infobox

facebook

 

Podporuju skvělé nápady

TOC (zvolit toc view odpovídající kategorie)

architual@2x